Six degrees of inner turbulence
DREAM THEATER - Six Degrees Of Inner Turbulence
Hudebnímu
posluchačstvu bylo záhy souzeno pochopit, proč se toto Divadlo zove
snové. To, o čem mnozí ani nesnili, dovedlo virtuózní a vizionářské
těleso předvést v dokonale ucelených tvarech; vždy dokázalo spojit
extraordinérní instrumentální výzbroj s parádním kompozičním talentem.
Zkrátka, prog rock (či metal, je-li libo), našel mocné tvůrčí duchy;
takové jaké kdysi před lety objevil hudební svět v dodnes
nedocenitelných novátorech PINK FLOYD. A poslední řadové album Snových
– Scenes From Memory – znamenalo i posluchačský přelom. Z kapely pro
labužníky se stalo všeobecně uznávané a oslavované seskupení, které
jednou pro vždy dokázalo, že progresivní rock je komplexním uměním,
stejně jako krmě pro uši a duši.
Jak známo, navázat na hudební
mezník a přelomový počin může bývá nejošidnější, co hudebníky (a umělce
obecně) může při jejich pouti natrefit. Geniální počin The Wall
definitivně rozvrátil Růžové floydum a The Final Cut bylo pouze smutným
hudebním epitafem ve stínu rockových monumentů minulosti. Nebo něco
žánrově bližšího a trefnějšího – souputníci a jedni z mála „krok
držících“ progerů – SHADOW GALLERY, kteří při vší snaze nedokázali
poslední řadovkou navázat na fenomenální album Tyranny. Na druhou
stranu, když se to podaří, je na světě legenda.
Nuže, uDREAM
THEATER bohužel budeme muset na legendu ještě počkat. Řečeno zpříma a
narovinu, Six Degrees Of Inner Turbulence svému předchůdci v mnoha
směrech nestačí. Což ovšem neznamená, že by bylo propadákem, o tom
nemůže být ani řeči! Snové divadlo zaznamenalo před minulého alba jednu
dost podstatnou změnu – na post klávesáka nastoupil oslavovaný Jordan
Rudess, od válu musel Derek Sherinian, který zkrátka nestačil. Jádro
sestavy DREAM THEATER je po této události s výjimkou postu basáka
totožné s projektem LIQUID TENSION EXPERIMENT, tedy projektu, který
zbořil svými improvizačními běsy snad všechny progresivní limity, které
zůstaly stát po kobercovém bombardování Snového divadla. Na Scenes se
nová sestava předvedla brilantně, otázkou bylo, kam zamíří na novém
dvoj CD...
CD 1:
Celkem
pětice kompozic tvoří první část Šestistupňové turbulence. Už pohled na
stopáž rozmlží zrak – nejkratší píseň má nad 6 minut, druhá nejkratší
9,5 minuty, jinak se bezpečně pohybujeme nad magickou hranicí čísla
deset.
Úvodní progresivní elaborát nese jméno The Glass Prison a
štěpí se do tří „aktů“, které jsou ovšem pevně spojeny do jednoho
celku. Preludium Reflection načíná zhruba tří minutová pasáž, plná
rytmických zlomů a proměn tempa. Vyslechneme genezi leitmotivu, několik
úchvatných sól, které bubeník Mike Portnoy ještě podmazává dvěma kopáky
a zakusíte několikero agresivních poloh Petrucciho kytarové hry. Celá
první část se tak nese v pořádně řízném duchu, jedině v refrénu
ponechávají ostatní muzikanti prostor ekvilibristice pěvce Jamese
LaBrie. Přechod do druhé části obstarává návrat leitmotivu, tentokrát v
režii klapkostroje Jordana Rudesse, načež přichází šoková vlna v podobě
Retribution.
Kytara podladěná, riff jednoduchý, úderný, až by člověk
třískal hlavou o podlahu, scratching v pozadí – zkrátka NU METAL!!!
DREAM THEATER ukazují všem poďobaným pubertošům, co by mohli hrát,
kdyby na to měli. Tahle progresivní odrůda odsuzovaného klonu (či
zprznění) metalu má v podání mistrů jiskru. James zpívá nebývale
razantně, maličko chraptí, v kontrastu k tomu zase čistě intonuje
refrény. Nádhera!
Fantastický dojem z úvodní trojkompozice ovšem
nabourává dlouhá sólová pasáž, která je fůzí progresivního šílenství
kláves a kytary, pekelných berserků rákosníčka Johna Myunga a jeho
basové rákosky, přísahal bych i na orientální původ některých pásáží.
Poněkud však začínám ztrácet nit a kontinuitu.
Závěrečná část –
Revelation – pak ubíhá v mnohem uvolněnějším, přesto dynamickém duchu,
avšak její strohé zakončení nechává obří kompozici podivně nezavršenou
a nakousnutou. Že by krejčovina horkou jehlou? Možná...
Dvojka
Blind Faith je už o poznání ucelenější, ale co se týče nápadů výrazně
slabší. Nese se v poněkud intimnějším duchu, kytara je hodně
naefektovaná, sóla střídmější, výrazně v rockově melodickém duchu. Za
zmínku stojí nádherně vzdušný a chytlavý bridge se suverénními výškami
Jamese LaBrieho, jenže ten věčně svěží a udivující duch a vzmach se
kamsi vytrácí. Virtuózně odehraná, ale kompozičně ochuzená skladba.
Rozpačitý
dojem maximálně žehlí číslo tři – Misunderstood. Zpočátku velmi
komorní, tklivá, plná podbarvujících efektů a procítěného vokálu
LaBrieho. Nádherné je i violoncello, které rozechvívá rytmickou sekci.
Vkus, melodická vytříbenost a „mlžná“ snovost úvodní pasáže by slušela
i Bártově Illustratosféře. O to překvapivější je pak syrové škytnutí
kytary a rozjitřený refrén, který jakoby v sobě obsahoval něco z
elektrizující gothic rockové bouřlivosti. Náhlý rozmar přerůstá do
naléhavé a disharmonizující druhé části, ve které se Rudessovi pomátne
mašina a Petrucci počne vymýšlet nové stupnice a zvukové kriplíky. Je v
tom energie, atmosféra a bohatýrský podíl hudebního genu, kterým se
honosí jen a pouze Snové divadlo.
The Great Debate si
přinejmenším zaslouží přízvisko „zajímavá“, ovšem po zevrubnějším
poslechu se na jazyk derou i první superlativy. Zvuková koláž, složená
z Portnoyovy mravenčí precizity, Myungova bublání, Rudessových kvilů a
debaty o etice vědeckého výzkumu přerůstá do naléhavé a typicky
kontrastní snové kompozice. Vyklenutý bridge, který přímo popouzí k
notování versus nasraně vyřvávaný refrén – are you justified?/justified
in taking/life to save life. Sólová pasáž, která se sice nepatrně
vzdaluje jádru kompozice, ale v mrtvém bodě se opět plynule navrací až
k úvodní koláži. Těžší na poslech – zato bohaté ložisko nových objevů.
Závěr
prvního CD obstarává něžná a na první poslechy poměrně nevýrazná balada
Disappear. Sluší se jí naslouchat v poklidu a vychutnává pozitivní
klavírní vibrace a tradičně výborného Jamese LaBrieho. Zajímavá je též
refrénová pasáž, která se objeví pouze jednou, avšak představuje
absolutní vrchol skladby – rodově rozhodně patří k nejlepším okamžikům
Scenes From Memory. Zaslouží si hodně soustředěný poslech, neboť
přeladit se na tuhle sladší vlnu dá po předchozím progování kus práce.
Rejstřík
dojmů z prvního CD je hodně široký, ovšem ani všechna pozitiva
nedovedou skrýt rozpaky z netypicky neurovnaných a poněkud neučesaných
pasáží. Místy chybí těsné sepjetí instrumentální ekvilibristiky a
ucelenosti skladeb; ani vnitřní napětí a melodické katarze jednotlivých
kompozic nedosahují úrovně předchozího alba. Lehké zklamání...
CD2:
Titulní
opus Six Degrees Of Inner Turbulence je vlastně „kompoziční album v
albu“. Texty vypráví osudy tří různých osob, které se náhle ocitly za
hranicemi toho, co nazýváme normálnem. Vnitřní turbulence je vrhla do
končin, které jsou našemu mozku zcela nepochopitelné. Stopáží
překračuje osmidílný hudební příběh 42 minut, tudíž oči vykulí i kovaný
příznivec psychedelických úletů. Jenže budiž doznáno, že se jednotlivá
dějství od sebe podstatně liší a do jednoho celku je propojuje pouze
nepostradatelný leitmotiv.
Overture se drží pevně svého názvu a
v silně orchestrálním hávu se skrývají veškeré podstatné motivy, které
v následujících minutách uslyšíte. Od neskutečně pozitivních a
odlehčených až po šílenou fanfáru, která znalcům připomene (dosti
nečekaně a silně) anglické blackery BAL-SAGOTH. Nevěříte? Vaše mínus.
Na poměry DREAM THEATER se jedná o hodně zvláštní kus, který přímo
svádí k zapojení živého orchestru (ačkoli Jordan Rudess a jeho klapky
odvádějí nádherný kus práce).
About To Crash se vyloupne z
Overtury výrazným klavírním partem, který ve spojení se vzletným
kytarovým riffem připomene krajany SAVATAGE. Vůbec je to skladba hozená
do vděčných a snadno stravitelných not s nepřehlédnutelným rukopisem
svých tvůrců (zejména v refrénu). Prudký přechod do bouřlivé War Inside
My Head nastínila už Overtura, ovšem v podání Petrucciho milky to
působí ještě divočeji a překvapivěji. Názvu nezůstává Válka uvnitř
hlavy nic dlužná – centrální motiv je šílený, stejně mrazivě působí
výkřiky Jamese LaBrieho. Šílenství stupňuje vůbec nejkomplikovanější a
nejtěkavější výbřed „The Test That Stumped Them All“. LIQUID TENSION
EXPERIMENT jsou nebývale silně cítit z pekelně zamotaného
instrumentálního klubka, důrazný LaBrie vše jen umocňuje. Brutální
salvy kytary a bicích explodují v sousedství štěbetajícího falzetu
šílencova. Nejsžíravější pecka celého kompletu.
Něžná
Goodnight Kiss na první pohled klidní rozbouřenou hladinu, ovšem po
idylickém úvodu se začnou z hlubin vynořovat disonance, které vyvrcholí
ve strhujícím finále. Geneze temných not probíhá nepozorovaně, o to je
tumoróznější. Vše načne Rudessův ponurý sborový efekt, následně se
pomátne i Petrucci. Něco neuvěřitelného, tělem probíhá mrazení, matka
pláče nad dcerkou, která se vzdálila světu normálních lidí, strojový
tikot JIPkových přístrojů... Příšerný očistec!!! Vrcholný bod alba,
jehož zlom mi nevím proč evokuje Floydovský „The Fletcher Memorial
Home“. Silná imprese, omlouvám se...
Uvolnění
a svěží závan přináší prosvětlená a radostná Solitary Shell, příběh
chlapce, kterého vnitřní turbulence uvrhne do vnitřní izolace před
světem. Zaslouží-li si nějaká skladba nálepku hit, pak právě tato.
Zpěvná, okouzlující, pozitivní, nazdobená flamengovým sólem a jazzovým
klavírním partem... Optimismus a vzmach podporuje i repríza About To
Crash, která je ještě o chloupek vzletnější a chytlavější než její
sestřička z úvodu. Pochvalu si zaslouží, jak rafinovaně a bez křeče se
obě skladby spojují navzdory vzdálenosti. Ani tentokrát ovšem slunné
počasí nevydrží a v samotném finiši svede radostný motiv úpornou bitvu
s pošahanou Válkou uvnitř hlavy. Bitvu vítěznou, tudíž libé tóny mohou
směle vstoupit do závěrečného grandiózního finále Losing Time, kde
nezakrytě oslaví své vítězství decentní a dojemnou souhrou všech členů
Snového divadla. Melancholické podtóny nemizí, jsou ovšem naplněny
nadějí, závěrečným výškovým galashow Jamese LaBrieho a úchvatnými
stěnami Rudessových kláves. Jak tenká je hranice mezi zdravou myslí a
šílenstvím? Šest stupňů vnitřní turbulence.
Druhé CD
je výrazně tedy jak vidno výrazně ucelenější a nemá slabších míst. Jen
je o kus jinde, než by člověk očekával, trochu více se přibližuje
běžnému posluchači, o poznání silněji brnká na líbivé struny, aniž by
podlézalo. Přijetí či nepřijetí této tváře DREAM THEATER je vnitřní
záležitostí každého posluchače, mě osobně připadá přesvědčivější, nežli
poněkud rozporuplný obsah prvního kotoučku. Jak je tedy zhodnotit? Jsou
to sice dvě CD, ale tvoří jedno album. Jedno album, dva světy. První z
nich rozkolísanější, druhý uzavřenější (ale ne bez prvků kontroverze).
Hodnoceno zvlášť – první CD 7/10, druhé 9/10. Trocha matematiky nám
vygeneruje pro komplet osmičku, která je vzhledem ke kvalitám
předcházejícho počinu velmi spravedlivá.