Kevin Moor
18. 3. 2006
Já myslím že tady patří i když už nehraje v Dream Theater
"Tak jak bylo obtížné to předvést, který přístup psaní lze označit, jako oporu. Bylo to především reflexivní a bezmyšlenkovité. Nebylo to zas tak závratně obtížné než jiné věci, ale cítil jsem přitom méně a méně tvořivosti. To byl základ rozkouskování těch obtížných částí pomocí utváření metodou vypíchni a vlep. A v té samé době jsem pracoval na hudbě, která je dnes označována jako Chroma Key, označení víceméně nevinné, více otevřené, mnohaprostorové a orientované spíše písňově než na okázalé předvedení. Přiučil jsem se více této hudbě, u které jsem se naučil jak psát a vzdálit se od hudby, o které jsem nevěděl, jak ji psát."
Takto se zrodil projekt Chroma Key. Moore sestavil první album nazvané "Dead Air For Radios", spolu s kytaristou Jason Andersonen a členem Fates Warning Markem Zonderen a Joey Verou. Album vyšlo v roce 1998 a bylo překvapivě éterické a plné oduševnělých písní, které oživily zapomenutou frázi "defies categorization" (=nezaškatulkovatelné). Vybavuje se při něm hudba Petera Gabriela, Marka Hollise, Pink Floyd, The Cure, Midge Urea, Ena a cupitavé roztříštěné prvotřídní filmové produkce. Album nicméně rychle a potichounku zaplnilo recenze po celém světě, obvzláště pak v Evropě, kde se album stalo velkým prodejním úspěchem.
Nové album pod hlavičkou Chroma Key "You Go Now", tvoří hádanku vzdálenější a hloubější, přichází destilát přece už jenom pozoruhodné a jedinečné emocionální palety. "Říkal jsem, že jde více společné dílo, než bylo první album," uvádí Moore. "Je zde více muzikantů, než na první nahrávce, ale napsal jsem většinu, zatímco na prvním CD mnoho napsal, aranžoval a nahrával můs spoluproducent Steve Tushar.
Začínal jsem se spoustou klavírních nápadů někdy v létě. Vešel jsem do pokoje s piánem a během pár měsíců, jsem si nastínil jednoduché nápady, myslím, že album se zdá více akustické než první. Fascinující věcí tohoto CD "You Go Now" je, jak smetanově a akusticky doopravdy zní. Tusharovy naprogramované bicí jsou nejorganičtější a nejrealističtější, než můžete slyšet kdekoliv jinde. Album je také zlehka dotčeno akustickými kytarami, elektronickými kytarami, basou a samozřejmě Mooreovými vizionářskými poli klávesových tónů. Převyšuje jako nějaký druh předtuchy, sardonická, hypnotická stráž, Moore přidává svůj zpěv, který vcelku, evokuje a stojí čelem ke spleti legendárních, reclusive, osamělých obrazů, připomínajících Briana Eno, Roy Harpera, Petera Gabriela, Roger Waterse, Petera Hammilla, Johna Cale, a dokonce i Colina Newmana z Wire.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář