11 Říjen..2000/brumlovka sky klub/Praha
DREAM THEATER - 11.říjen 2000, Sky club Brumlovka, Praha
Dream Theater, Porcupine Tree
Půlhodinové představení předkapely Porcupine Tree lze označit za velice vydařené. Jelikož pro mnohé jsou jistě pojmem zcela neznámým, pojďme si je v rychlosti představit. Základ skupiny byl položen již v dalekém roce 1987 ve Velké Británii kytaristou a zpěvákem Stevenem Wilsonem. K němu se v roce 1993 připojili Colin Edwin (basa), Chris Maitland (bicí) a Richard Barbieri (klávesy) a stabilizovali tak kapelu až do dnešních dnů. Porcupine Tree v letošním roce vydali již své šesté album ”Lightbulb Sun”, které samozřejmě představili i koncertně. Čtveřice ostrovanů předvedla solidní instrumentální výkon balancující na hranici britského rocku a progresivního metalu, takže se vcelku před Dream Theater hodili a fanoušky příjemně naladili na pamlsek večera.
Odstraňování propriet po Porcupine Tree, zabralo necelou půlhodinku, a tak to vypadalo, že Dream Theater začnou hrát přesně na čas, tedy ve 20:30. Zahajovací minuta však odbila a na pódiu se stále nic neděje, pouze zvukař vyměnil kompaktní disky a pustil hudbu z kultovního filmu a seriálu Davida Lynche - Twin Peaks - což bedňáky od Dream Theater evidentně baví a začínají provozovat roztodivné tanečky, něco mezi ”kolo, kolo mlýnský” a country. Zajímavé zpestření. Po pár minutách však mizí ke straně pódia, světla pohasínají, za bicí soupravu usedá Mike Portnoy, John Petrucci si bere kytaru, ze stínu se vynořuje i John Myung s basou, a také Jordan Rudess je již připraven u kláves, následují první tóny, první takty, světla se rozsvěcují, koncert začíná.
Obrovským překvapením pro mne je, že set otevírá “Metropolis Pt. I”, očekával jsem, že odezní kompletní aktuální deska. No nic, říkám si, uvidíme dál. Zvuk je skvěle čitelný, na pódium vbíhá i poslední člen - James LaBrie - a obecenstvo ho vítá obrovským aplausem (ostatně jako všechny předchozí členy). Dream Theater rozehrávají svou precizní hru a dokazují, že jsou právem pokládáni za mistry progresivního metalu, přece jenom “Metropolis Pt. I” na úvod je dost velké sousto (ale na druhou stranu, které není, takže je vlastně těžké začít něčím “lehkým”). Následuje “Overture 1928”. “Ano, ano, tak teď teprve bude představena nová deska?” V domněnce mne utvrzuje i další skladba “Strange Deja Vu”, James se zdraví s publikem, prohazuje i pár českých pozdravů. Očekávám, že teď zazní “Through my Words”, ale co to? To je snad až další v pořadí “Fatal Tragedy”. A také že ano! Rezignuji již na to, že kapela odehraje celou desku, jenom ve skrytu duše doufám, že zazní alespoň má oblíbená “Home”. Soustřeďuji se na hraní samotné, nechávám se unášet proudy progresivní energie prýštící z pódia, sleduji bezchybnou práci muzikantů, pozoruji s jakou radostí a něhou se dotýkají svých nástrojů. Mike Portnoy za bicími řádí, neustále vyskakuje zpoza své soupravy, točí paličkou, vyhazuje ji do vzduchu, dochází i na pověstné přehazování si s technikem od mixážního pultu (co na tom, že se mu jí párkrát nepodařilo chytit). Jordan Rudess se za svými Kurzweily chvíli krčí jako stoletý stařec, chvíli se kření do publika a jen tak mimochodem si u toho pohrává s černobílými klapkami, tu levá ruka hraje melodii, tu ji převezme pravá, vše s těžko popsatelnou lehkostí. Někdy to dokonce vypadá, že se jich ani nedotýká, s takovou grácií a rychlostí se po nich pohybuje. (Naprostou raritou je, že na rozdíl od jiných klávesových mistrů, kteří jsou obklopeni spoustou aparátů, Jordan používá pro živá vystoupení Dream Theater zásadně pouze jedny (!!!) klávesy K2500XS, na kterých si předem naprogramované zvuky mění pedálem levé nohy. Holt je to fajnšmekr.) To samé lze ale říci i o hře dalšího Pana muzikanta Johna Petrucciho. Sice toho po pódiu moc nenaběhá, ale co nemá v nohách (a koneckonců není třeba pobíhat po pódiu jako šílený), to má v prstech, neuvěřitelné prstoklady, neskutečná hra. Stejným počtem strun vládne i John Myung, ovšem ten je má o poznání silnější. Taky udělá pouze dva kroky vpřed, dva vzad, stejně tak vlevo a vpravo, ale jeho hra na basu se již takto jednoduše popsat nedá. A James LaBrie? Z některých zdrojů jsem slyšel, že se prý hlasově pohybuje v jedné rovině, občas zpívá falešně, a že je nejslabší článek kapely. Tento večer se nic takového nestalo. (Chtělo by se mi spíše napsat slovy strýce Pepina z Hrabalových ”Postřižin”: “Prdlačky, švagrová!”) James odvedl naprosto perfektní výkon bez jediné chybičky a byl rovnocenným členem předchozím jmenovaným mistrům svých nástrojů. “The Mirror” s brutálním riffem a několika změny temp ihned na začátku skladby znamenal další odklon od loňské desky, což pokračovalo i s “Another Day”, kde však došlo ke zpomalení a obecenstvo si mohlo také vydechnout. Ke konci skladby se nenápadně vytratili všichni až na Johna Petrucciho, který předvedl brilantní sólo během kterého došlo i na legendární riff Metallicy z “Master of Puppets”, při němž ho podpořil za bicími nakrátko se dostavivší Mike Portnoy. Sólo plynule přešlo v “Home” (tak jsem se přece jen dočkal), aby vzápětí, to je po více jak dvanácti minutách, kterými skladba oplývá, předvedl svou dovednost nový člen sestavy Jordan Rudess. Pokud jsem o pár řádek výše napsal, že John Petrucci předvedl brilantní výkon, nevím co napsat o tomto. Nedá se popsat, to se musí vidět a slyšet, ne nadarmo Jordana i sami členové kapely považují za nejlepšího klávesistu, jakého kdy měli. V jeho hře bylo vše - cit, dynamika, náboj, chytlavost, poutavost, myšlenka, drive. Mimo jiné zahrál i ragtime z “Dance of Eternity” a variaci na Smetanovu “Mou vlast” z dílu “Z českých luhů a hájů”, tedy pasáž známou jako “Kočka leze dírou”. Marná sláva, klasické vzdělání se nezapře. Pane Jordane, děkuji! Instrumentální “Erotomania” přinesla další porci hudby, kterou mnoho lidí považuje za zbytečné vychloubání se sebou samým, svými schopnostmi a dovednostni, ale kterou přece jen dokáže pár nadšenců (a že se jich tento večer našlo!) ocenit. Stejně jako na desce na ní navázala skladba “Voices”. Ze starších desek ”Images And Words” a ”Awake” se vůbec hrálo hodně, jestli dobře počítám, z každé po třech skladbách. Překvapením možná pro někoho je nulová účast ”Falling Into Infinity”. Z té se sice měla hrát “Just let me Breath”, jak se můžete dočíst na konci článku v setlistu, ale ještě společně s dalšími dvěma skladbami byla označena za tzv. optional, tedy nepovinné, volitelné. Škoda, protože další z těchto eventualit byl snad mix skladeb “Caugh in a Web” a “New Millennium” nazvaný “Caugh in a New Millennium”, ale hlavně “Acid Rain”, tedy skladba z Liquid Tension Experiment 2 pánů Portnoye, Petrucciho, Rudesse a Levina. Poslední návrat k poslední desce, “The Spirit Carries on”. Hlavní set se evidentně blíží ke konci, však již také pětice hraje a zpívá (Jamesovi se zpěvem pomáhají i Petrucci a Portnoy) skoro dvě hodiny a “Learning to Live” je songem, který má tu čest být posledním zahraným. Mike Portnoy se okamžitě obléká do boxerského županu a mizí v zákulisí, ostatní se loučí o něco déle, ale všichni tuší, že se určitě nejednalo o poslední skladbu večera, přídavek přece musí být a světla v sále ještě taky nesvítí. Hala začíná bouřit, a tak se dostává i na definitivně poslední skladbu večera “A Change of Seasons”, která je v setlistu pro změnu označena jako “encore”, což je výraz pro přídavky, něco, co má být hráno až na vyžádání. A fanoušci se dožadovali pěkně nahlas, nebylo je možné nevyslyšet. Tím pádem se konec koncertu posunul o dalších třiadvacet minut, tzn. až těsně před jedenáctou. Během skladby dochází i na krátká minisóla jednotlivých aktérů, Mike Portnoy zpoza své baterie ukazuje na Johna Petrucciho, ten nadhodí riff, Portnoy přidá rytmus a asi po půl minutě se přidá i zbytek kapely. Následuje Portnoyovo vyzvání směrem k Johnu Myungovi a ani ten nenechá publikum na pochybách ohledně svých hudebních dispozic. Do třetice Portnoy pobízí Jordana Rudesse a i ten bez sebemenšího zaváhání předkládá užaslému publiku svůj díl virtuozity. Vše však musí jednou skončit a i poslední megaskladba má svůj konec. Kapela sama také dala najevo, že je definitivní konec, všichni vespolek se došli uklonit doprostřed pódia, Mike Portnoy ve svém slušivém modrém župánku do publika vhodil několik paliček a blán od bicích, John Petrucci věnoval hrst trsátek a všichni se odebrali do šaten.
Koncert možná skončil pro muzikanty samotné, pro nás však ne. Stále ještě plni dojmů jsme usedli do místního baru a diskutovali a diskutovali. Podařilo se nám odchytit i tour managera Alexe a přestože byl evidentně zaneprázdněn, našel si vteřinku času a dal nám k dispozici setlist, který si můžete přečíst níže, a ze kterého jsem čerpal některé údaje napsané výše. V rámci diskuse jsme dospěli k jednoznačnému závěru. Pokud jsme z koncertu Deep Purple o den dříve odcházeli s pocity, že Dream Theater musejí zahrát naprosto famózně, aby je dokázali překonat, po koncertě jsme se shodli, že jsme viděli vystoupení, které bylo určitě lepší, i když se jednalo o něco trochu odlišného a pro někoho asi těžko srovnatelného. Možná bych měl ocitovat památnou větu kolegy Heřmana, který prohlásil, že “pokud by se koncerty měřily počtem odehraných not, pak Dream Theater byli jednoznačně lepší i bez orchestru”, a ještě že “devadesáti procentům kapel, které mám doma nahrané, bych po dnešku zpřerážel ruce”. Co k tomu ještě říci? Zkuste si udělat nějaký ten týden času na každou desku Dream Theater a pokud máte alespoň trochu cit pro neobyčejnou hudbu, věřím, že prohlédnete. Rádi vás přivítáme v Divadle, za jehož oponou se můžete ponořit do fantaskního světa Snů.
PS 1: Jednoznačně nejlepší koncert, jaký jsme kdy viděli! Tím pádem i koncert roku (alespoň po hudební stránce). Lepší výkon mohou předvést snad jen sami Dream Theater, takže příště se doufám uvidíme v ještě hojnějším počtu.
PS 2: Nebo že by Rush?
Setlist Dream Theater:
Metropolis Pt. I - ”The
Miracle And The Sleeper”
Overture 1928
Strange Deja Vu
Fatal Tragedy
The Mirror
Just Let Me Breath +++
Acid Rain +++
Caugh In A New Millenium +++
Another Day
Guitar Solo
Home
Keyboard Solo
Erotomania
Voices
The Spirit Carries On
Learning To Live
Encore:
A Change Of Seasons
Dream theater
(We3lo22, 29. 4. 2009 20:48)